Gramatika angličtiny

Podmínkové věty vyjadřují, co se stane, nebo by se stalo, za určitých okolností. Angličtina jich má několik typů, od věcného nultého kondicionálu až po hypotetický třetí kondicionál.

Angličtina má čtyři přítomné časy a každý zachycuje něco jiného: jak děj probíhá právě teď, jak se opakuje, nebo jak souvisí s minulostí.

Anglické minulé časy mají každý jinou úlohu: past simple vypráví o dokončených dějích, past continuous popisuje pozadí děje a past perfect se vrací před jiný okamžik v minulosti.

Angličtina nemá jeden budoucí čas. Místo toho používá několik tvarů podle toho, jestli jde o předpověď, plán, rozhodnutí, nebo naplánovanou událost.

Modální slovesa vyjadřují, co je možné, nutné, jisté nebo dovolené. Angličtina pomocí can, could, should, must, might, may a jejich kombinací pokrývá obrovské množství významů, od prosté schopnosti až po lítost nad minulostí.

Nepřímá řeč je způsob, jak popsat, co někdo řekl, aniž bychom ho doslovně citovali. Zahrnuje posun časů, změnu zájmen a změnu časových výrazů.

Trpný rod přesouvá pozornost od toho, kdo děj koná, k tomu, co je jím zasaženo. Objevuje se ve všech časech a je běžný ve zprávách, formálním psaném projevu i v běžné řeči, obzvlášť s „get“.

Konstrukce, které vyjadřují lítost, přání nebo nereálné situace pomocí minulých tvarů s přítomným významem. Rodilí mluvčí je používají neustále, od mírných stížností („I wish you'd listen“) přes hlubokou lítost („I wish I had studied harder“) až po zdvořilé preference („I'd rather you didn't“).

Jak rodilí mluvčí mluví o věcech, které v minulosti platily nebo se opakovaly. Základem je „used to“, ale stejně důležité, a často matoucí, jsou „would“ pro opakované minulé děje a konstrukce „be/get used to“ pro zvyklosti.